Jsme ještě Evropané? (Zamyšlení)

čtvrtek 29. květen 2014 13:44

Co to dnes znamená být Evropanem? Existují lidé a není jich zrovna málo, pro které tvrzení jsem Evropan, se zdá být stejně přirozené jako dýchání a výše uvedenou otázku pak chápou jako zbytečnou. Nejsem si však jistý, zda- li své tvrzení jsem Evropan nechápou jako teenager, který si navlékne tričko s Che Guevarou, aniž by věděl, co ve skutečnosti symbolizuje. Přemýšlí- li dnes Evropan o své identitě, musí nutně dojít k závěru, že je mu dnes vnucovaná identita občana EU, která není ničím jiným než jen jinou formou globální identity.

To, co v současné Evropě prožíváme, je vlastně o několik desítek let prodloužené období šedesátých let minulého století, které zejména v té západní části světa znamenalo relativizaci zastaralých hodnot a relativizaci identity (biologické i té národní). Zatímco část hippie a zastánců New Age kultury už na západě oblékla formální oděvy a stala se z ní to, co kritizovala u generaci svých rodičů a prarodičů, druhá část se s šedesátými léty a liberalismem nechce jen tak rozloučit. Tato druhá část vidí v EU svoji příležitost, snad osudovou personifikaci svých představ. Tak se EU pozvolná stává platformou liberalismu a socialismu, které relativizují tradiční evropské hodnoty (např. tradiční rodina, plody antické a křesťanské vzdělanosti, atd.) a nahrazují je pseudo-hodnotami globálními. Tím ale dochází rozkládání původní evropské identity a vzniklé vakuum je nahrazováno identitou globální, jejíž pilíře tvoří ekologie, popkultura a multikulturalismus, gender, ekumenismus (který už místo dialogu mezi náboženství usiluje o propojování náboženských proudů v jeden celek) a subkulturní existence. Slova jako tradice, hodnota jsou dnes buď považovány za relikvie patřící do inventáře nějakého ctihodného muzea, nebo se těchto slov užívá zcela volně plně v duchu liberálního či socialistického myšlení.

28 zemí, které se rozhodly spolu koexistovat v nadnárodním celku jménem EU, si zvolilo motto: „Jednota v rozmanitosti.“ V posledních několika letech jsme však svědky toho, že se akcent klade především na onu jednotu (centralismus, snaha o byrokratické zřízení) na úkor rozmanitost (princip subsidiarity, důraz na regiony). Pokradmu zde vznikají jakési spojené státy evropské, s jednou měnou, jedním trhem, centrálním řízením a centrálními pravidly. Z témat, která by měla stát na okraji našeho zájmu (kterými by se měla zabývat jen jednotlivá společenství) se náhle stávají témata centrální (zelená politika, kvóty na ženy ve vysokých funkcích, ochrana menšin, vyprázdněné teze o ochraně lidských práv atd.), která ve skutečnosti nahrazují podstatné otázky kolem specifičnosti evropského kontinentu. V boji o Evropu tak dnes prohrávají především konzervativci, snad i částečně díky tomu, že část konzervativního proudu (možná v reakci na prohraný boj) se pozvolna začíná sbližovat s extremismem a nacionalismem. Karta se však začíná (alespoň částečně) obracet.

Krize na východě Evropy či stále ještě nedořešený konflikt o ostrovy ve Východočínském moři[1] odhalují slabiny liberální představy o mírové spolupráci nadnárodních celků a o vítězství mezinárodního práva. Svět se začíná vracet do realistických kolejí a liberálové, stejně tak jako socialisté nemají na tuto situaci jinou odpověď, než jenom sveřepé trvání na principech mezinárodního systému, který už postupně mění svou tvář. Tak místo řešení nastupují plané fráze a prázdná hesla. My sami (teď hovořím o České republice) je máme denně na talíři. Kdo neschvaluje intervenci EU na Ukrajině, je automaticky označen za „putinovce“, ne- li přímo za národního nepřítele a vlastizrádce (jakoby jiná forma totalitního hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ – které je úsměvné tato hesla (jejíž základ je totalitní) poslouchat od lidí, kteří se chlubí svým demokratickým bojem proti totalitnímu režimu. Je také zvláštní slyšet, jak ti, kteří se ještě včera chlubili EU jakožto mírovou organizací, usilující o mír a prosperitu evropského kontinentu, jak dnes volají do zbraně a rychle zapomínají na demokratický princip tolerance názoru druhého. Konzervatismus (jakožto životní postoj) a realismus tedy zcela nezahynuli, jejich čas může ještě přijít. Vše závisí na tom, jak dlouho budou obyvatelé Evropy poslouchat pohádky o a priori dobrých občanech EU, žijících v nejlepším a pro evropský kontinent jediném možném společenství. Ta malá hrstka osob si však uvědomuje, že jejich domovem je evropský kontinent a nikoli Unie, která už dávno není ochraňovatelkou evropských hodnot, ale jen dalším pop-kulturním kadlubem snažícím se nasadit masku lidské tváře.  Jsme tedy ještě Evropané? Anebo se jimi v budoucnu budeme muset naučit znova stát?



[1] Obě události jsou svědectvím snahy konkrétních států (Ruska a Číny) o zajišťování zdrojů a případné závislosti na jejich dodávkách.

Pavel Lopušník

pepaMáte názor podruhé18:533.6.2014 18:53:38
Jirka B.Výborný článek19:0129.5.2014 19:01:30
V.ČechNejsme žádní Evropani!15:1629.5.2014 15:16:04

Počet příspěvků: 5, poslední 3.6.2014 18:53:38 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Pavel Lopušník

Pavel Lopušník

Eseje, úvahy a fejetony o zdánlivě obyčejných věcech kolem nás.

Student žurnalistiky a filozof. Motto: "Komu se nelíbí za moje na mým, ať sobě vystaví lepěji na svým" (nápis na poděbradské Obereignerově vile)

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.